1. Díky tomu že už se nějaký rok vnucuju lecjakým filmařským spolkům a organizacím v New Yorku, se mi povedlo tento rok na 3 dni umístit na "stáž" (rozuměj neplacená role podržtažky a bagelonosiče) na filmový týden co v New Yorku každoročně pořádá společnost IFP.2. K mému ohromnému nadšení se mi dokonce poštěstilo se procpat přímo k produkcím nedokumentárních seriálů (rozuměj: sit-com, sci-fi, horor, drama), což mě zajímá nejvíc. Po 3 dny mi tedy bylo umožněno se ochomýtat kolem zástupců společností jako je Sony, Sundance, Tribeca, nebo Vimeo, First Look, či Weinsteini, a sledovat jak se to dělá, když se takovým společnostem nabízí scénář, nebo projekt.
3. Většinu seriálů tvořily sit-comy nebo dramata a mezi tím tu a tam nějaké to sci-fi nebo horor. Každý stážista (zejména protože měl na krku cedulku s názvem organizátora a působil tak velmi oficielně, jako by měl nějaké faktické pravomoci) měl možnost se s filmařema bavit a podívat se na synopse jejich děl a někdy i úvodní minuty vizuálního zpracování projektu, který nabízeli. A to bylo hodně zajímavé, zejména z důvodu že se dalo dobře okoukávat, jak se takový profesionální "pitch" (nebo-li nabídka) vůbec tvoří.
4. Filmový týden slouží především tomu, aby vybraní filmaři a scénářisti měli možnost komerčně udat své projekty, pak aby měli šanci je představit veřejnosti, která se po večerech na film week chodí dívat na promítání nových filmů, ale taky aby se mohli se setkat s ostatními lidmi z branže, v relativně prestižním prostředí Brooklynského Made In NY Media Centru a nasbírat kontakty a zkušenosti.
5. Jak takový pitch samotný vypadá? Nejprve musíte projít sítem hodnotitelů v IFP. Tam pošle svůj projekt několik tisíc až desítek tisíc lidí a vybere se jich asi sto. Těm se pak zprostředkuje setkání s potenciálními kupci jejich nápadu či materiálu podle toho, jaké má dílo námět a zaměření. Tedy pro Sundance nebo Tribecu se budou párovat podstatně jiné věci než třeba pro Sony nebo Mama Bear Media.
 |
| ale jo, ten brooklyn bridge za rohem do sebe něco má |
6. Během filmového týdne máte jako scénárista/režisér domluveno zhruba 10 "pitch meetings" a pak taky "pitch panel". Jeden pitch meeting trvá 30 minut, přičemž vy během něj představíte projekt, snažíte se producenta zaujmout, a povídáte si o tom jaký by mělo vaše dílo diváky, proč myslíte že by někoho zajímalo a čím je tak unikátní. Producent vám pak na tomto půlhodinovém setkání dává feedback ohledně toho co ho zaujalo a co ne. Tohle se při normalním nabízení nedělá. Proto se pak tvůrce posouvá k tzv "pitch panelu" tedy skupině asi 3 producentů, které do té doby ještě neviděl (sou z vyšší šarže) a kterým nabízí svůj projekt, ale tentokrát na to již nemá 30 minut, ale 30 až 60 sekund. Na dotaz co se dá za takovej krátkej časovej úsek stihnout mi bylo řečeno že hodně, a že 60 sekund je luxusní, a že se často stává že tvůrce je odmávnut už po 10 sekundách, pokdu nezaujme tzv "tagline".
7. Během této akce se samozřejmě schůzky s producentama nesměly fotit, takže to tentokrát není fotoreportáž, ale spíš jen vyprávění, ale i kdyby tu fotky z uvnitř byly, tak vlastně zahrnují jen řady stolků, kde na jedné straně sedí vystresovaní tvůrci a na druhé straně méně či více znuděně nebo zaujatě vypadající nákupční distribučních společností. Jak takový typický nákupčí vypadá? Věkový průměr je tak 30 let, většinou velmi trendy oblečen, a šířící auru mírné arogance, či excentričnosti. Jeden si s sebou přinesl v příruční tašce čivavu. Na dotaz, jestli chce pro čivavu vodu odvětil že ne, protože pejsek si jí nezaslouží, protože zlobil. Mno. Také tam mělo hodně lidí dlouhý vous. Ale to se dalo čekat, přecijen to byl Brooklyn okolí DUMBO.
 |
| filmaři připravující se na schůzky s producentama |
8. Moje role spočívala víceméně v párování těch správných režísérů a scénáristů s těmi správnými producenty, za co nejmenšího obtěžování producentů, kteří proudili do místnosti jak se jim zachtělo a předpokládali že je všichni znají. Nutno říct, že mimo mě je všichni znali. Ale mě ty tváře nic neříkaly. Takže bylo nutné se jich zeptat kdo sou, a jakou společnost zastupují, což ne všichni nesli úplně libě. Bylo cítit, že mých 10 vtěřin uběhlo už během toho "hello, may I know your name, please?" Naštěstí se opakovali v průběhu těch tří dnů hodněkrát ti samí lidé, takže při troše snahy se dalo ty jejich obličeje naučit. A pak je odvést k tomu správnému tvůrci. Jenže to by člověk musel mít dobrou pamět na obličeje, což já nemám. Já jí mám naopak tragickou. Bylo tedy nutné si psát poznámky k tomu jak vypadají. Bohužel se nedalo psát "ten v kostkované košili" nebo "s plnovousem" protože takových tam bylo spousta. Ani se nedalo psát "asiat" či "černoch" protože těch tam bylo taky spousta, a světe div se, pro člověka s faktickým deficitem schopnosti rozpoznávat obličejové mapy tohle sou složité věci, poznat jednoho asiata/černocha od druhého, pokud nestojí vedle sebe nebo je skutečně dobře neznám. Tedy moje poznámky nakonec obsahovaly popisky typu "Starší Mark Ruffalo kdyby byl hipster" a "Číňanka v bílé košili s podezřele velkejma prsama" (protože tam byla jiná, co taky měla bílou košili ale k tomu měla prsa ladící své postavě), nebo "tlustá Lady Gaga" a "Američan co vypadá jako Francouz". Nutno říct, že ne vždy to vyšlo, protože po 3 hodinách takovéhle analýzy a měnění obličejů co 15 minut v tom byl mega bordel. Navíc tam byli dva chlapi, co vypadali jako starší Mark Ruffalo kdyby byl hipster, přísahám!
 |
| No najděte si ho tady sami.... |
9. Nicméně, až na několik zádrhelů ve formě odvedení špatného producenta k špatnému stolu, případně přirazení špatného film-makera k špatnému producentovi, to probíhalo docela v pohodě. Produkční od Sony si mě poslala pro kafe, což je něco co se mi nestalo zhruba (wait, computing) 20 let, a musím říct, že na tom bylo něco příjemně nezvyklého. Ale i trochu stres aby to člověk neposral. Naštěstí mi dala relativně přesné instrukce kolik sójového mléka a kterou náhražku cukru do svého hrnečku chce, takže nebylo potřeba bejt moc invenční.
10. Co mi tenhle event dal? No rozhodně to byla zábava. Plus bylo zajímavé vidět, jak to nabízení scénářů fakticky funguje. A bavit se s těma režisérama, o jejich zkušenostech, o cestě, kterou museli ujít, než se vůbec dostali na tohle místo, a s producentama o tématech, která momentálně táhnou a proč. Jo, to na tom bylo asi to nejlepší. Že tam bylo pár skutečně komunikativních producentů, co si byli ochotni o svém povolání povídat a nás, dychtivé stážisty (studenti filmových škol, zaměstnanci filmových studií + yours trully) tak oblažovat informacema, které sou jinak neodstupné. Odcházím taky s tím, že se musím naučit to co chci sdělit vykomunikovat ne pomocí deseti bodů, ale deseti vteřín. Takže, mám nějakou tu prácičku eště před sebou, než se mi povede prodat do Hollywoodu svůj první scénář. Hola hej.